Dilema mezi uplatněním doktorského vzdělání a stabilním zaměstnáním za lepší peníze

Po letech jen kosmetických úprav stipendií upoutává v poslední době doktorské studium rostoucí pozornost kompetentních státních orgánů. Na obzoru tak jsou hlubší reformy, jejímž výsledkem má být větší selektivita uchazečů o studium a lepší podmínky v jeho průběhu. Již nyní před reformami se však mezi absolventy Ph.D. setkáváme i s názorem, že pokud bylo doktorské stipendium doplněno částečným úvazkem na školicím pracovišti, může přechod do post-doktorandské kariérní etapy přinést paradoxně zhoršení příjmu i pracovních podmínek.

Otázka, zda zahájení a absolvování doktorského studia a využívání získaných kompetencí je pro potenciální mladé výzkumníky racionální volba ve srovnání s jinými alternativami, se proto týká nejen období samotného studia, ale i následného pracovního uplatnění. Začátky pracovních drah absolventů Ph.D. přibližujeme novými pohledy na data ze šetření Absolvent 2018, které realizovalo Centrum pro studium vysokého školství. Jeho respondenti (na úrovni Ph.D. 1160 osob, na úrovni Mgr. bezmála 15 tisíc) byli tázáni na svoji pracovní dráhu během prvních let po absolvování. Sekundární analýzu těchto dat jsme provedli v rámci projektu „Strategická inteligence pro výzkum a inovace“ (STRATIN+).

Absolventi doktorského vzdělání obvykle nacházejí zaměstnání ve veřejném sektoru. Je tomu tak u zhruba dvou třetin z nich, zatímco u magisterských absolventů je poměr soukromého a veřejného sektoru obrácený. Vysoká koncentrace Ph.D. absolventů ve veřejném sektoru signalizuje, že doktorské vzdělání ve své současné podobě je jen velmi omezeně uplatnitelné v komerční sféře. Tomu nasvědčuje i profesní struktura: v komerční sféře na rozdíl od veřejného sektoru doktorské vzdělání není nijak zvláště spojeno s vědeckotechnickou prací. Nicméně v obou sektorech vidíme daleko nižší koncentraci Ph.D. absolventů v méně kvalifikovaných profesích (pod úrovní specialistů) ve srovnání s absolventy magisterskými. Uplatnění Ph.D. absolventů je tedy zřetelně specifické jak svoji „akademičností“, tak i větší šancí vyhnout se práci, pro niž vůbec není zapotřebí vysokoškolského vzdělání.

Doktorští absolventi většinou považují své zaměstnání za odpovídající své kvalifikaci. Toto subjektivní hodnocení je potřeba brát s určitou rezervou, neboť se v něm projevuje tendence respondentů zlepšovat obraz vlastního úspěchu. Koneckonců, i v profesích pod úrovní specialistů, kde lze o možnosti smysluplného uplatnění doktorského vzdělání poněkud pochybovat, hodnotilo svou práci jako odpovídající více než 40 % lidí. Podstatnější jsou proto souvislosti s oborem studia a se sektorem zaměstnání. Zdaleka nejčastěji míří do kvalifikačně odpovídajících prací Ph.D. absolventi přírodních věd. Naopak podprůměrně využívají své doktorské vzdělání absolventi medicíny, pedagogiky, zemědělství a zejména obchodu, administrativy a práva. Propastný rozdíl pak vidíme mezi veřejným a soukromým sektorem. Z něj bohužel vyplývá, že ti Ph.D. absolventi, kteří míří do komerční sféry, většinou obětují zužitkování získaných vědecko-výzkumných kompetencí.

Co lze naopak získat rozhodnutím vůbec k doktorskému studiu nenastoupit? Minimálně část odpovědi se skrývá ve výdělcích a v typech pracovních smluv. Poté, co doktorandi během studia musejí nízká stipendia doplňovat nesouvisejícími pracovními úvazky nebo, mají-li štěstí, příjmy z krátkodobých grantů, pobírají i bezprostředně po absolutoriu ve věku kolem 33 let většinou poměrně nízký plat. Naopak jejich kolegové ve věku 31 let, kteří vzdělání zhruba o tři roky dříve ukončili magisterským titulem, mívají výdělek zhruba o 20 % vyšší. Tento nepoměr by byl ještě větší, pokud bychom se zaměřili pouze na ty doktorandy, kteří se snaží udržet si výzkumné zaměření a působí proto ve veřejném sektoru. Rozhodnutí k doktorskému studiu a k výzkumnému uplatnění je proto podmíněno možností a ochotou akceptovat velké finanční ztráty na celou řadu let dopředu. Kromě nízkého výdělku se navíc Ph.D. absolventi, kteří nechtějí opustit vědu a výzkum, musejí smířit také s daleko menší šancí na stabilní úvazek. Pouze polovina z těch, kdo pracují ve veřejném sektoru, má v prvních letech po absolvování smlouvu na dobu neurčitou, zatímco druhá polovina se potýká s nejistotou krátkodobých úvazků. V soukromém sektoru naproti tomu 83 % doktorských absolventů užívá výhod smluv na dobu neurčitou.

Ačkoli je potřeba ocenit nynější snahu o řešení chronických problémů doktorského vzdělávání reformou jeho financování, do budoucna bude záhodno se zaměřit i na rozšíření příležitostí pro dobře ohodnocenou a přiměřeně stabilní práci ve vědě a výzkumu. Aktuálně se totiž z hlediska jednotlivce jeví vědecko-výzkumné pracovní směřování jako v podstatě iracionální rozhodnutí. Špatné socio-ekonomické podmínky doktorského studia totiž bohužel pokračují také v prvních letech „ostré“ výzkumné práce po absolutoriu. Příjmy a typy pracovních smluv v akademických institucích přitom nejsou jediným problémem, který zasluhuje pozornost. Druhou stránkou mince je přetrvávající mimoběžnost doktorského vzdělávání s náplní práce v komerční sféře. Firmy zatím kompetence Ph.D. absolventů využívají jen zcela minimálně. Příležitosti ke změně lze dozajista hledat jak v modernizaci obsahu a organizace doktorského vzdělávání, tak v rozvoji výzkumně zaměřených sektorů ekonomiky.

 

Michal Janíčko